Smrk, který už není samozřejmostí
Monokultury se rozpadají a na jejich místě vzniká něco jiného. Chvíli to bude vypadat jako zkáza — a přitom je to spíš návrat.
Chodím kolem porostu, který se během čtyř let změnil k nepoznání. Nejdřív zrzavé skvrny, pak holina, pak hromady dřeva u cesty. Kdo tudy prošel poprvé letos, viděl katastrofu.
Ono to katastrofa je — ekonomická. Ekologicky je to složitější příběh.
Proč tu ten smrk vůbec byl
Smrk ztepilý je horský strom. Chce chladno, vlhko a kyselou půdu. To, že ho najdete i tři sta metrů nad mořem v teplé pahorkatině, není přírodní jev — je to výsledek rozhodnutí, která padla v osmnáctém a devatenáctém století.
Rostl rychle, rovně a dobře se prodával. Vysadit ho ve stejném věku a ve stejném sponu znamenalo les, který se dá spočítat a naplánovat. To fungovalo dvě stě let.
Co ho položilo
Ne kůrovec. Kůrovec byl vždycky. Položilo ho sucho.
Smrk se brání pryskyřicí — když ho brouk navrtá, zalije ho. Jenže k tomu potřebuje vodu. Několik suchých let za sebou znamená strom, který nemá čím zaplavit chodbičku, a lýkožrout smrkový, který se místo jedné generace za rok stihne rozmnožit dvakrát nebo třikrát.
Zbytek je aritmetika.
Co roste potom
Tady je ta zajímavá část. Na holinách, kam nikdo nic nezasadil, se objevuje bříza, jeřáb, osika, vrba jíva. Pionýrské dřeviny — rychlé, krátkověké, pro dřevařinu bezcenné. A pod nimi, ve stínu, který udělaly, se za deset patnáct let uchytí buk, javor, jedle, dub.
Je to pomalejší než výsadba. Je to levnější a odolnější.
Les, který si vybral sám sebe, má stromy různého stáří, různých druhů a různých kořenových hloubek. Když přijde sucho, neumře celý najednou.
Nechodím kolem té holiny s pocitem konce. Chodím tam se zvědavostí, co si to místo vybere.