Cesta bez cíle je taky cesta
O tom, co se stane, když se přestane plánovat trasa a začne se plánovat jenom čas.
Léta jsem chodil s trasou naplánovanou do metru. Kilometráž, převýšení, časy, záložní varianta. Fungovalo to a nelituju toho — v horách je plán slušné pojištění.
Pak jsem jednou plán neměl, protože jsem ho nestihl udělat. A zjistil jsem, že mi kus zážitku celou tu dobu utíkal.
Co se změnilo
Když máte cíl, celý den ho obsluhujete. Každé zastavení je zdržení. Každá odbočka je riziko. Vyhlídka, u které byste rádi seděli dvacet minut, se změní na fotku a jde se dál, protože do chaty je to ještě jedenáct kilometrů.
Bez cíle zůstane jenom jedno omezení: čas. „Jdu do čtyř a pak se otočím." To je celý plán.
Najednou má smysl jít pěšinou, o které nevíte, kam vede. Když nevede nikam, nic se nestalo — přišli jste o dvacet minut z něčeho, co stejně nemělo směr.
Praktické podmínky
Není to výzva k nezodpovědnosti. Aby to šlo dělat, musí sedět pár věcí:
- Známý terén nebo dobrá mapa v mobilu i na papíře. Bez cíle neznamená bez orientace.
- Rezerva ve výbavě. Světlo, vrstva navíc, voda. Předpoklad, že se vracíte za tmy, i když nechcete.
- Někdo ví, kde zhruba jste. Tohle nevynechávám nikdy.
- Tvrdá časová hranice. Ne „až mě to přestane bavit", ale hodina na hodinkách. Bez toho se to zvrhne.
Co z toho zbude
Paradoxně si pamatuju víc. Trasy, které jsem odchodil podle plánu, se mi v hlavě slily do jednoho dlouhého stoupání. Z bezcílných dní si vybavuju jednotlivá místa — kámen, ze kterého byl vidět druhý hřeben, mýtinu, kde bylo o pět stupňů tepleji, potok, který mizel pod sutí a o padesát metrů níž se vracel.
Nic z toho nebylo na trase. To je asi ten důvod.